Jak volební systém zasahuje do výběru francouzských prezidentů?

20. 04. 2022

Zuzana Haase Formánková

Francie si volí prezidenta, který má jako hlava státu a výkonné moci velmi široké pravomoci, stejnou metodou jako my. Pokud žádný kandidát neosloví většinu voličů, jsou volby dvoukolové, a do druhého kola postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů. Nyní se proti sobě ve druhém kole postaví současný prezident Emmanuel Macron a jeho soupeřka z roku 2017 Marine Le Penová. Jak se ale Francouzům současný volební systém osvědčil?

Dvoukolový většinový systém Francouzi dobře znají: kromě prezidenta si jím volí i členy Národního shromáždění (v tom je ale o něco snazší dostat se do druhého kola, protože postupují všichni kandidáti se ziskem nad 12,5 procenta). Podle Duvergerových zákonů je právě volební systém klíčový pro to, jak bude vypadat stranická soutěž. Dvoukolové systémy mají podle teorie vést k tomu, že se u moci bude střídat větší množství politických stran. A ve Francii tyto předpoklady formulované francouzským politologem Mauricem Duvergerem platí.

Je však otázkou, zda nám Francie neukazuje, že právě to může být jedním z problémů těchto systémů. Stranický systém tvoří více stran, a nedochází tak jen ke střídání dvou hlavních názorových proudů, jako to známe třeba z USA nebo ze Spojeného království. To ale také znamená, že i svého kandidáta na prezidenta nominuje téměř každá relevantní strana. Vzhledem k tomu pak výsledky prvního kola volby bývají poměrně často velmi vyrovnané a první tři kandidáti si mezi sebe rozdělují zhruba tři pětiny všech hlasů. Jak ukazuje Tabulka 1, od roku 1988 si byly výsledky druhého a třetího kandidáta výrazně vzdálené jen dvakrát: v letech 2007 a 2012. I když kandidáty obvykle dělí alespoň procento nebo dvě, je poněkud problematické kreslit právě mezi druhým a třetím místem hranici úspěchu a neúspěchu, jsou-li si svými volebními zisky tak blízko.

To platí obzvlášť, vezmeme-li v potaz, že velká část voličů se rozhoduje v posledních dnech a hodinách před volbami, a první kolo tak může rozhodnout jakákoliv nově vzniklá, ale dosud neověřená mediální kauza, nebo záchvěv ve volební podpoře způsobený úspěšnou negativní kampaní. Pro vyřazení konkurenta z rozstřelu ve druhém kole není potřeba přesvědčit široké spektrum voličů o tom, že jsou kandidátovy plány správné a společnosti prospěšné. Stačí setřít malý rozdíl například tím, že znejistím voliče konkurenta a odradím je od toho, aby k volbám vůbec šli. Znamená to také, že aby uspěli, musí se proti sobě více vymezovat ideově blízcí kandidáti, kteří mají potenciál si vzájemně přetáhnout voliče.

A někdy může ruleta prvního kola dokonce vést k vyřazení kandidáta, kterého by většina voličů upřednostnila před oběma konkurenty, kteří nakonec postoupili do druhého kola. Takového kandidáta, který by ve volbě jeden na jednoho porazil všechny své protivníky, nazýváme Condorcetovým vítězem. Ve většině případů je právě on tím kandidátem, jehož zvolení by vedlo k co nejvyšší celkové spokojenosti elektorátu. Většina voličů ho nemusí preferovat před všemi ostatními. Je ale konsensuálním kandidátem, a proto by ho řada lidí zařadila třeba hned za svého favorita. Ve dvoukolové volbě se ale může stát, že takový kandidát do párového hlasování, ve kterém by vyhrál nad jakýmkoliv soupeřem, vůbec nepostoupí.

Právě francouzské volby k tomu poskytují trefný příklad. V roce 2002 prezidentský úřad obhajoval lídr pravice Jacques Chirac. Podle předvolebních průzkumů ale vítězství vůbec neměl v kapse: očekávalo se, že do druhého kola se dostane s kandidátem socialistů Lionelem Jospinem, a výsledek druhého kola měl být velmi těsný, a vyzyvatel Jospin si v průzkumech pro druhé kolo dokonce dlouho držel malý náskok. V prvním kole však Jospina velmi těsně, o 0,7 procenta hlasů, předběhl krajně pravicový kandidát Jean-Marie Le Pen. Proti němu bylo Chiracovo vítězství snadné a drtivé (obhajující prezident získal přes 80 procent hlasů). Bylo to ale proto, že kandidát, se kterým by dost možná byla většina voličů nejspokojenější, zůstal za dveřmi druhého kola: a řada voličů vhazovala volební lístek do urny ve druhém kole jen se zatnutými zuby.

Co by se stalo, kdyby se v roce 2002 ve Francii volilo Janečkovou metodou? Samozřejmě nelze říct jméno vítěze v takové hypotetické situaci, když byla volba tak těsná. Rozhodně by ale došlo k férovému souboji mezi dvěma kandidáty s šancí na vítězství, tedy Chiracem a Jospinem. Voliči, kteří se podle průzkumů chystali volit Lionela Jospina v druhém kole, by mu udělili svůj druhý nebo třetí hlas. Jejich rozhodnutí hlasovat pro svou upřímnou první volbu bez šance na vítězství by tak nemělo konsekvence v podobě nezvolení Jospina. Efekt více hlasů by jim umožnil volit jak srdcem, tak rozumem. Výsledky by pak daleko přesněji odrážely skutečné preference voličů.

V letošních volbách se žádné podobné překvapení nekonalo. Francouzský volební systém nevyřadil předem žádného nadějnějšího kandidáta: předvolební průzkumy očekávají těsnější souboj mezi Emmanuelem Macronem a Marine Le Penovou, než jaký by nastal, kdyby se místo Le Penové do druhého kola probojoval levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon. Rozdíly však nejsou velké a mezi prvním a druhým kolem se můžou snadno setřít, a proto nelze jednoduše tvrdit, že do letošních voleb dvoukolový systém nezasáhl. Paradox z roku 2002 se může v budoucnu snadno zopakovat. Francouzská situace dobře ilustruje, že – a proč – na výběru volebního systému záleží.

Zůstaňte s námi v kontaktu

Děkujeme za odběr novinek!
Ouha! Něco se pokazilo při odesílání

Odesláním souhlasíte s našimi podmínkami zpracování osobních údajů