Nový volební systém, starý volební problém

Po únorovém usnesení Ústavního soudu o zrušení některých částí volebního zákona politici ve velkém spěchu projednávali možnosti, jak volební pravidla upravit. Z navrhovaných možností nakonec zvítězil návrh Marka Bendy (ODS), který spočíval ve snížení uzavírací klauzule pro koalice na 8, resp. 11 %, a zavedl rozdělování mandátů ve dvou skrutiniích. V prvním přepočtu tak nyní rozdělují v rámci krajů mandáty s využitím tzv. Imperialiho kvóty. Nevyužité hlasy pak přejdou do druhého skrutinia, kde se pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty, případně nejvyšších zbytků, celostátně rozdělí zbylé mandáty.

‍

Ačkoli byl obecně pozitivně hodnocen fakt, že výsledky by při použití těchto volebních pravidel měly být proporčnější než dosud, jak požadoval Ústavní soud, někteří politologové poukazovali na možná rizika. První z nich lze ilustrovat na volbách v roce 2006. Kdybychom tehdy využili nová volební pravidla, Strana zelených by si sice polepšila, avšak stále by dosáhla pouze na 63,6 % mandátů z těch, na které by měla nárok při ideální proporcionalitě. To je sice oproti tehdejším 47,7 % jisté zlepšení (čítající dva mandáty), nicméně k dokonalosti to má stále daleko a je otázkou, zda by takováto situace nemohla vést k podobné stížnosti, které Ústavní soud nedávno vyhověl. Druhým případem, na který poukazoval Jakub Charvát, je možnost, že dojde k narušení monotónnosti posloupnosti. Jinými slovy, že strana s více hlasy může získat méně mandátů než strana s menší podporou.

‍

K tomu došlo právě letos, přičemž při využití nových volebních pravidel by se tak stalo i ve volbách v roce 2013, kdy by Úsvit za 6,89 % hlasů získal 14 mandátů, zatímco KDU-ČSL by si za 6,78 % hlasů vysloužila 15 křesel, nebo v roce 1996 (v hranicích tehdejších obvodů), kdy by SPR-RSČ za 8,01 % hlasů získala 18 mandátů, přestože KDU-ČSL by za 8,08 % hlasů měla mandátů jen 17. Výsledky si lze ověřit na naší volební kalkulačce.

‍

Čím je to způsobeno?

Jak jsme mohli sledovat na televizních obrazovkách po uzavření volebních místností, získalo ANO během sčítání posledních okrsků o jeden mandát náskok na koalici SPOLU, přestože figurovalo na druhém místě za ní, a to na úkor koalice Piráti+STAN. V daný moment (v té době sečteno 99,42 % okrsků) se však pravděpodobně nejednalo o projev tzv. populačního paradoxu (tj. situace, kdy strana s rychlejším růstem hlasů ztratí mandát na úkor strany s pomalejším růstem podpory), ke kterému při využívání volební kvóty může docházet, protože v tu chvíli ANO získalo nových 412 hlasů, zatímco koalice Piráti+STAN posílila “pouze” o 303 hlasů, oproti předchozím výsledkům při součtu 99,40 % okrsků.

‍

Jak však již několikrát poukazoval Daniel Kerekeš, kvóta spojená s rozdělováním mandátů mezi kraje vede k jinému paradoxu, protože v těchto volbách by například méně hlasů pro koalici SPOLU v Jihočeském kraji vedlo k jejímu vítězství na mandáty.

‍

Volební paradox však není jediným možným vysvětlením jinak zvláštního výsledku. Zaprvé, na rozdíl od zmiňované Strany zelených v roce 2006, jejíž sněmovní podreprezentace byla způsobena nevhodným geografickým rozložením volební podpory, voličská podpora ANO byla v těchto volbách rozložena velmi vhodně. V Jihočeském kraji například ANO získalo stejný počet mandátů jako SPOLU, ačkoli tam získalo o 8.189 hlasů méně. Podobným způsobem ANO “zaostávalo” za SPOLU, při zisku stejného množství mandátů, na Vysočině a v Královéhradeckém a Zlínském kraji (všude oba po čtyřech mandátech), přičemž opačná situace nastala jen v Plzeňském kraji. Podíváme-li se proto na mapu s vítěznými subjekty v jednotlivých krajích, v nichž SPOLU dominuje v osmi krajích ze 14, tak si musíme uvědomit, že v polovině z nich získává stejně mandátů jako druhé ANO. Jinými slovy, SPOLU v jen těchto čtyřech krajích získalo celkově o 18.895 hlasů více než ANO, přičemž na mandáty to byla remíza. K tomu si můžeme přičíst Prahu, v níž ANO sice na hlasy pohořelo, ale stejně jej tam jeden mandát vyšel levněji než koalici SPOLU, která by při stejné “ceně” za mandát jako ANO ušetřila dalších téměř 10.000 hlasů, nehledě na Ústecký kraj, v němž ANO získalo jeden mandát za významně menší cenu než ostatní strany, přičemž právě v tomto kraji se to projevilo na velkém počtu mandátů.

Zadruhé, jakkoli ANO propadlo u zahraničních voličů, od kterých získalo pouhých 659 hlasů (srovnej s 6.654 hlasy pro koalici Piráti+STAN, nebo 4.517 hlasy SPOLU), tak právě těchto několik málo hlasů postačovalo k tomu, aby ANO v Ústeckém obvodě, kam byly tyto hlasy započítány, dosáhlo v prvním skrutiniu na svůj sedmý mandát a nechalo tam za sebou v pořadí druhou koalici SPOLU se třemi mandáty. Paradoxně tak relativně významný počet zahraničních hlasů pro opoziční koalice nevedl ke zvýšení počtu jejich mandátů v tomto obvodě, zatímco takřka zanedbatelný počet hlasů ze zahraničí zde posílil ANO o jeden mandát.

‍

Zatřetí, jak bylo uvedeno jinde, má první skrutinium tendenci produkovat proporcionalitu jen velmi mírně odlišnou od předchozích pravidel. Ačkoli se odhadovalo, že do druhého skrutinia mohou postupovat klidně desítky mandátů, v těchto volbách se shodou okolností do druhého skrutinia přesunul pouze jeden mandát, který nakonec připadl koalici SPOLU ve Středočeském kraji. Toto skrutinium tak nebylo schopno nijak výrazně narovnat vzniklé disproporce, a to nejen z důvodu, že se nejedná o ryze kompenzační mandáty, ale zkrátka proto, že na to nemělo kapacitu.

‍

Poměrnost nových pravidel

Až na zmíněný paradoxní výsledek ANO by vzniklé disproporce mezi hlasy a mandáty nebyly nijak zvlášť problematické, a to ani za použití předchozích pravidel, možná právě naopak. Oproti ideálně poměrným výsledkům je nejvíce zvýhodněno ANO (+4 mandáty) a nejhůře dopadlo SPD (-4 mandáty). Při použití nedávno zrušených volebních pravidel by však nejvíce zvýhodněné subjekty ANO a SPOLU měly pouze dva hlasy nad ideální proporci, zatímco SPD by ztratilo pouze tři. Počty hlasů, které strany potřebují k zisku jednoho mandátu, čímž argumentoval Ústavní soud, by si pak byly vzájemně bližší.

‍

Snahy o zvýhodnění větších stran z důvodu snadnějšího sestavování vlády, jak bývá argumentováno, se v tomto případě minuly účinkem, protože v případě těsnějšího výsledku mezi blokem ANO-SPD a blokem opozičních koalic by takovýto paradox mohl hypoteticky umožnit sestavení vlády stranami podpořenými méně voliči.

‍

‍

Co je důležité si navíc uvědomit je fakt, že ve třech obvodech (Pardubický, Vysočina, Olomoucký) měly ANO, Koalice Piráti+STAN, respektive SPD nárok na další mandát, který jim však z kapacitních důvodů daných obvodů musel být odečten. Nezbývá než věřit, že si zákonodárce toto upřednostnění mezikrajské proporcionality před celostátní poměrností výsledků uvědomoval, když ji upravoval v zákoně.

‍

Na jednu stranu se proto dá říct, že rozdíly v proporčnosti výsledků letošních voleb nejsou nijak větší, než kdyby byly počítány “postaru”, a mírně lepší výsledky zrušené D’Hondtovy metody lze přisuzovat i faktu, že se do sněmovny nedostaly žádné malé strany, které obvykle bývaly tímto systémem v českých sněmovních volbách znevýhodňovány. Na druhou stranu však narušení logické posloupnosti, kdy strana za víc hlasů získá méně mandátů, vede přinejmenším k zamyšlení, nad samotnou kvalitou nových volebních pravidel.