Nový italský volební systém: Opravdová stabilita nebo iluze?

Italská Poslanecká sněmovna ve čtvrtek 8. října 2026 definitivně schválila nový volební zákon, kterému jeho zastánci přezdívají „Stabilicum“ a kritici „Melonellum“. Skončila tak parlamentní bitva, která začala v březnu. Jde totiž už o pátý celostátní volební zákon v Itálii od roku 1993 a vyvolává nemenší spory než jeho předchůdci.

Proč měnit pravidla?

Vládní většina zákon představuje jako lék na chronickou nestabilitu. Italskou politiku podle ní poznamenaly rozpadající se koalice, úřednické vlády a široká spojenectví ideově neslučitelných stran, skládaná až po volbách. Nový volební systém má proto voličům umožnit, aby už ve volební noci věděli, kdo bude vládnout, a povolební vyjednávání učinit zbytečným.

Opozice naopak v reformě vidí pokus zajistit Giorgii Meloniové většinu, kterou by jí stará pravidla už zaručit nemusela. Za dosavadního systému se zhruba 38 % křesel obsazovalo v jednomandátových obvodech, které v roce 2022 zvýhodnily sjednocenou pravici proti rozdělené opozici. Když se teď středolevice snaží kandidovat společně, mohly by se tytéž podmínky obrátit proti pravici. Výsledkem by byl buď parlament bez jasné většiny, podobně jako v roce 2018, nebo rovnou vítězství levice. Paradoxně by podle současných průzkumů sjednocená levice zvítězila i podle nového systému, ten však Meloniové patrně dává větší manévrovací prostor.

Jak vypadá nový volební systém?

Nový systém platí pro obě komory italského parlamentu (Poslaneckou sněmovnu i Senát), které se volí najednou. Pravidla se pro ně mírně liší a obě komory jsou navíc propojené, protože bonus lze získat jen při dosažení bonusové hranice v obou zároveň. Počet křesel v komorách zůstává stejný, sněmovna má 400 poslanců, Senát 200 volených senátorů, k nimž přibývá hrstka senátorů doživotních.

Podle toho, zda se uplatní většinový bonus, funguje systém jedním ze dvou způsobů. Prvním krokem je ale vždy určit, které strany a koalice se dostanou k rozdělování křesel. Uzavírací klauzule se oproti minulým volbám nemění. Jednotlivé strany potřebují 3 % celostátních hlasů, koalice 10 %. Pro koalice navíc platí vnitřní pravidla, která se zčásti změnila. Stejně jako dosud postoupí koalice do rozdělování křesel jen tehdy, pokud získá alespoň 10 % a zároveň alespoň jeden z jejích členů dosáhne 3 %. Uvnitř takové koalice získávají křesla partneři, kteří tříprocentní hranice dosáhnou, a vedle nich nově také nejúspěšnější z partnerů, kteří pod ní zůstanou. Hlasy ostatních partnerů se přesto započítávají do celkového výsledku koalice, nově včetně i těch pod 1 %, a pomáhají jí získat křesla, ta však připadnou jen stranám, které podmínky splnily. Koalice, která 10 % nezíská, se i nadále posuzuje jako soubor samostatných stran a každá z nich musí 3 % získat sama.

Jakmile je jasné, které strany a koalice postupují, přichází na řadu otázka, zda někdo získal nárok na bonus. Ten připadne největší straně nebo koalici, pokud dosáhne alespoň 42 % hlasů, obě podmínky musí splnit ve Sněmovně i v Senátu, přičemž se každá komora posuzuje zvlášť. Pokud se to nepodaří nikomu, rozdělí se křesla mezi všechny postupující strany a koalice čistě poměrně. Ve Sněmovně k tomu dochází na celostátní úrovni pomocí Hareovy kvóty a metody největších zbytků. V Senátu, který musí být podle ústavy volen na regionálním základě, probíhá stejný výpočet region po regionu. Regiony s jazykovými menšinami, Údolí Aosty a Tridentsko-Horní Adiže, si ponechávají vlastní uspořádání. V obou komorách se v nich volí v jednomandátových obvodech a Tridentsko-Horní Adiže k tomu ve Sněmovně obsazuje tři křesla poměrně. Reforma se dotkne i Italů žijících v zahraničí. Počet jejich obvodů klesá ze čtyř na dva pro Sněmovnu a na jeden pro Senát, poměrně se v nich ale dál volí osm poslanců a čtyři senátoři. Bonus se v nich neuděluje a tato křesla se nepočítají ani do konečného stropu pro vítěze.

Pokud strana nebo koalice překoná laťku 42 % ve sněmovně a senátu, získá bonus 70 křesel ve Sněmovně a 35 v Senátu. Tato křesla se vyčlení ještě před poměrným přepočtem, takže poměrně se pak rozděluje jen zbylých 314 křesel ve Sněmovně a 154 v Senátu. Celkový počet křesel vítěze je navíc omezen stropem 220 ve Sněmovně a 113 v Senátu. Zajímavostí systému je, že bonus sice je významný, ale není tak impozantní, jak se může na první pohled zdát. Protože se 70 křesel vyčlení před poměrným přepočtem, vítěz soutěží o zbylých 314 křesel stejně jako všichni ostatní a jeho poměrný podíl se počítá z tohoto menšího základu. Koalice se 42 % hlasů by v čistě poměrném systému získala ve Sněmovně zhruba 161 křesel. S bonusem dostane přibližně 132 poměrně rozdělených křesel a k nim 70 bonusových, celkem tedy zhruba 202. Skutečný zisk tak nečiní 70, ale přibližně 41 křesel. Tento efekt se s rostoucím ziskem vítěze prohlubuje. Čím více hlasů vítěz má, tím menší je jeho zisk z bonusu, a zhruba při 57 % zmizí úplně, protože už samotný poměrný přepočet by mu dal přibližně 220 křesel, tedy tolik, kolik strop připouští.

Poslední zásadní změnou je návrat preferenčního hlasování, kterému předcházely vnitrokoaliční spory o toto ustanovení. Každá strana nominuje v každém vícemandátovém obvodu sedm kandidátů bez ohledu na to, kolik křesel se v obvodu volí. Lídr kandidátky je zvolen jako první vždy, když strana v obvodu získá křeslo, a pořadí zbývajících šesti mohou voliči změnit tím, že na hlasovacím lístku zaškrtnou až tři jména. Preferenční hlasy tedy rozhodují jen o druhém a dalších křeslech, která strana v daném obvodu získá. Na kandidátkách se střídají muži a ženy, a pokud volič udělí více než jeden preferenční hlas, nesmějí být všichni vybraní kandidáti stejného pohlaví. Pokud jsou, započítá se jen hlas pro kandidáta umístěného na kandidátce nejvýše, zatímco hlas pro stranu zůstává platný.

Co lze čekat od příštích voleb?

Jak už z výše uvedeného vyplývá, utváření předvolebních spojenectví může mít na výsledek voleb ještě větší vliv než výsledky jednotlivých stran. Protože je pro konečný výsledek tak zásadní stát se největší koalicí a překonat hranici 42 %, mohou konečné výsledky voleb zcela záviset na zákulisním politikaření a vyjednávání mezi stranami.

O vítězství nyní soupeří dvě velká spojenectví. Prvním je vládní středopravá koalice, kterou tvoří strana Fratelli d’Italia premiérky Giorgie Meloniové a její partneři Lega, Forza Italia a Noi Moderati. Rostoucí hrozbu pro ni představuje Futuro Nazionale (FN), odštěpená strana, která přitahuje nespokojené pravicové voliče. Podle současných průzkumů by středopravice bez FN spadla pod hranici 42 % a zůstala by za sjednocenou středolevicí, které by pak připadl bonus. Přizvání FN by pravici vrátilo vedení, ovšem za cenu širší a méně soudržné koalice.

Středolevice, na kterou doléhá stejný tlak, jedná o společné kandidatuře. Jejím jádrem jsou dvě velké strany, Partito Democratico (PD) a Hnutí pěti hvězd (M5S), k nimž se přidávají Aliance zelených a levice (AVS) a menší centristické strany. PD a M5S by tak do parlamentních voleb šli společně vůbec poprvé. Tento blok je také mnohem různorodější než středopravice. Na PD připadá méně než polovina hlasů bloku (pro srovnání, Fratelli d’Italia tvoří zhruba dvě třetiny svého bloku) a partneři se otevřeně rozcházejí například v zahraniční politice.

Spojuje je cíl porazit pravici, a právě to nový systém odměňuje. Složení bloku ale zatím není jasné. Italia Viva a +Europa, dvě menší a umírněnější strany, většina propočtů založených na průzkumech zahrnuje do středolevé koalice. Bez Italia Viva by však blok klesl pod 42 %. Další centristická strana, Azione, zatím vstup do kteréhokoliv z bloků odmítá. Koalice se bude muset dohodnout i na společném kandidátovi na premiéra, což může spojenectví dále rozdělit, protože určení společného kandidáta na tenhle post reforma nově vyžaduje.

Scénáře ve vizualizaci ukazují, že výsledek bude záviset především na tom, jak dobře se který tábor dokáže sjednotit. Bonus získá ten tábor, kterému se podaří dostat pod jednu střechu více potenciálních partnerů, a pokud se to nepodaří ani jednomu, nikdo nedosáhne 42 % a parlament zůstane bez většiny.

‍

‍

Výhoda systému, který podporuje předvolební koalice, spočívá v tom, že závazky stran jsou viditelné už před volbami, voliči vědí, kdo by stál v čele vlády, a strany musí část sporů vyřešit předem. Malí partneři mají navíc důvod zůstat loajální, protože odchod z vlády by je v příštích volbách mohl postavit před tříprocentní klauzuli, kterou by museli překonat sami. Koaliční dohodu je však ovšem snazší podepsat než dodržet.

Tím, že systém podněcuje vznik co nejširších předvolebních koalic, může vytvářet většiny, které jsou na papíře dostatečně velké, v praxi však nesourodé. Dobře to ukazuje scénář A. Středolevice by získala 213 z 384 křesel rozdělovaných na celostátní úrovni, tedy těsnou většinu. Ta by se pak dělila mezi strany, které se otevřeně rozcházejí v otázce dodávek zbraní Ukrajině, jaderné energetiky, migrace a dalších témat. Při náskoku zhruba pouhého tuctu křesel by vládu dokázalo svrhnout už samotné M5S, stejně jako samotná AVS. Systém tak riskuje, že volebními urnami propašuje zpět přesně ten typ širokých a křehkých koalic, kterým měl zabránit.

Debata o reformě ovšem ještě nemusí být u konce, zákon totiž čeká soudní přezkum. Síť advokátů a odborníků na ústavní právo s podporou opozičních stran podává žaloby ve všech 29 obvodech odvolacích soudů, aby alespoň jeden soudce předložil zákon Ústavnímu soudu, a to s cílem, aby soud rozhodl ještě před volbami. Pro tento postup existuje precedens, stejnou cestou totiž Ústavní soud v minulosti zrušil klíčové části volebních zákonů z let 2005 a 2015.

Itálie tak v roce 2027 půjde k volbám podle pravidel, která slibují jasného vítěze, nikoli však vládu, která vydrží. Vítězná levice by je dokonce mohla nahradit šestým volebním zákonem od roku 1993. Když ovšem středolevice naposledy zvítězila podle pravidel, která sepsali její protivníci, tedy ve volbách 2006, její koalice se rozpadla dřív, než pravidla stihla změnit. Zda se historie bude opakovat, ukáže až čas.

‍