Článek
Demokracie a svoboda

Mýtus jménem Masaryk: Díl 2. - Masaryk a politika

Publikováno dne:
17.11.2022

V minulém článku jsme mluvili o snaze spojovat protikladné koncepty jako o jednom z nejtypičtějších rysů filozofie Tomáše Garrigua Masaryka. Navzdory tomu se však paradoxně sám nevyhnul rozdělením ve své vlastní tvorbě. Připomněli jsme například teoretický rozkol mezi politickými institucemi (stranou viditelnou) a morálně-humanistickým sjednocujícím elementem (stranou neviditelnou).

Ruku v ruce s tímto dělením „stran“ šly i jeho dva typy Humanit: extenzivní, která se projevovala v politice, a intenzivní, která se prokazovala v sociální sféře. Právě intenzivní Humanita byla pro Masaryka důležitější a přes ni volal po něčem, co nazval „socializací“ české politiky, tedy zaměření se na morální obrození občana. Obě dvě tato „Masarykova dělení“ mají společného jmenovatele, a sice určitou formu dichotomie mezi politikou a společností. A bylo to právě toto Masarykovo vnímání politiky a společnosti, pomocí kterého nám, i když nechtěně, na svém příběhu ukazuje, jak nepředvídatelný může být proces přenosu teorie do reality. V čem tedy spočíval tento proces a jaký měl následně vliv na fungování československé společnosti?

Tendence TGM touto teoretickou formou oddělovat politiku od společnosti vycházela z jeho do značné míry odměřeného postoje vůči chování, které pozoroval mezi mnohými politiky. Jak píše v České otázce, intrikánství škodí celému pospolitému životu a právě politika přitahuje „těchto četných a četných lidí“. Masaryk neměl vysloveně negativní postoj k politice jako takové, považoval ji však jen za „skrovnější část života duchovního vůbec“, která sama o sobě národ nespasí. Vidíme tedy jednotný vzorec, ať už se jedná o rozum v Humanitě, její extenzivní stránku nebo „viditelnou stranu“ společnosti: všechno to jsou prvky, které jsou nevyhnutelné a důležité, ale nedostatečné pro plnohodnotné fungování demokratické společnosti. Ten nejdůležitější element spočíval v silném etickém a morálním základě –⁠ a ten, podle Masaryka, vznikal primárně mimo politiku.

Vývoj událostí v první Československé republice tento rozkol následně umocnil. Nástupem Masaryka do role prezidenta se okolo něho vytvořilo neformální uskupení, které dostalo pojmenování podle sídla prezidenta –⁠ Hrad. Tato skupina zahrnovala prezidentovy nejbližší politické spolupracovníky, včetně toho nejbližšího v osobě Edvarda Beneše, ale i osobnosti z různých sfér veřejného života, jako například Karla Čapka. Tato skupina společně razila v československé společnosti jednotný narativ: Češi a Slováci jsou od přírody demokratické a mírotvorné národy, o vznik Československa se největší měrou zasloužili Masaryk a Beneš a i Západ se má co učit od naší formy demokracie. Z Masaryka se stal symbol demokratických principů politiky a morálky a ztělesnění ideálního demokrata.

Přesněji řečeno, osoba Masaryka se začala přetvářet na demokratický mýtus. Slovo mýtus v tomto pojetí nesnese negativní konotaci a není synonymem slova „výmysl“. Právě naopak: mýty jsou nerozlučnou součástí každého národa. Národní mýtus je sdílené kolektivní vnímání světa, které přenáší časem určité hodnoty, postoje a cíle. Vzniká jako společenská odpověď na historické události, které na národu zanechávají emoční stopu, a díky níž vzniká ve společnosti určitý étos, podle něhož se daná společnost řídí. V tomto případě to byl hlavně TGM, který v československé společnosti představoval stmelující demokratický mýtus. Jeho hlavním prvkem byla postava Masaryka jako reprezentanta modelového demokrata a ochránce československé demokracie ve světě.

Koneckonců, Masaryk se ze své podstaty, jako nejvýznamnější osobnost odboje, jen těžko mohl vyhnout mytologizaci do formy morální autority a ochránce československé demokracie a státnosti. Na vytvoření demokratického mýtu osoby TGM se podílel nejen Hrad, ale i samotný Masaryk svou filozofií a aktivitami. A právě tady dochází k prosakování jeho teorie do československé reality. Masarykovy myšlenky zakotvily jádro morálně-etického základu mimo politiku, Hrad vykreslil Masaryka jako reprezentanta tohoto základu a československá ústava zase do velké míry odpoutala úřad prezidenta od politického dění. Prezident neměl zákonodárné ani výkonné pravomoci, a tak si Masaryk převážně uplatňoval svojí morální „pravomoc“ jako významný a vlivný rádce a usměrňovatel, ale ne jako integrální součást každodenní československé politiky. Mezi Hradem a parlamentem tedy vznikla určitá propast a opozice vůči Hradu se formovala už od roku 1920. A nechtěně na sebe tato propast nabalila i „Masarykova dělení“, kdy se i v reálném životě politika vzdaluje ideálu neviditelné strany a intenzivní Humanity. 

Právě toto oddělení ideálu demokracie od politiky s přílišným důrazem kladeným na nepolitický aspekt společnosti je něco, co filozof Václav Bělohradský nazval „antipolitický kýč“, který v Česku spoluvytváří „antipolitický národ“. Jinými slovy, do společnosti byla implementovaná všeobecná nedůvěřivost vůči politikům, což nepomáhá řádnému fungování demokracie v zemi. To samozřejmě nebylo Masarykovým cílem, a pokud má Bělohradský pravdu, byl by Masaryk zajisté zhrozený a zklamaný z takového vývoje. Jeho cílem koneckonců nebylo izolovat a degradovat politiku, ale vybudovat pro ni ve společnosti neotřesitelný základ, na němž by stála. I nejlepší úmysly tedy někdy mohou vést ke kontraproduktivním výsledkům: komplexnost společenských faktorů a nepředvídatelnost historických událostí diktuje existenci této možnosti v každé společnosti.  

Jedním dechem je však třeba dodat, že tento vývoj není a ani by neměl být součástí Masarykova odkazu. Tou by měla být jeho snaha sjednotit společnost takovým způsobem, aby se názorová rozmanitost, která v ní panuje, mohla projevit v politice naplno bez toho, aby československý lid rozdělovala. Zároveň můžeme říct, že Masaryk položil základy českého národa jako národa demokratického. Jeho mýtus navíc přežívá dodnes, což v dnešní atmosféře rozpolcení české společnosti přímo volá po jeho řádném vzkříšení. A podle religionisty Radka Chlupa, který se českými národními mýty zabývá, je Masaryk vnímaný pozitivně napříč celou českou společností a tedy i nadále, víc než 80 let po své smrti, spojuje českou společnost. Jeho příběh je zároveň skvělým příkladem toho, jak těžký a nepředvídatelný může být boj za lepší svět, díky čemuž nám pomáhá lépe pochopit komplikovanou povahu naší reality. V tomto trendu budeme pokračovat i dále, kdy se podíváme na jeho vnímání historie.

Další aktuality

Naše nejnovější texty nebo videa
IH21
Incorporating EPR Principles in India’s E-Waste Management
This paper will investigate the role of EPR in India’s e-waste management system.
Přečíst článek ...
Demokracie a svoboda
Tisková zpráva: Vyjádření k usnesení Městského soudu v Praze o žalobě proti Ministerstvu obrany ve věci blokace dezinformačních webů
Zablokování několika dezinformačních webů na začátku ruské agrese na Ukrajině bylo novou, nejasnou situací. Státní ...
Přečíst článek ...
IH21
Hledáme datového analytika/čku do našeho výzkumného týmu
Rozumíš si s čísly a baví Tě jejich analýza? Zajímáš se o volby a různé možnosti, jak zlepšit volební systém?
Přečíst článek ...