Článek
Demokracie a svoboda

Mýtus jménem Masaryk: Díl 1. - Masarykova filozofie

Publikováno dne:
28.10.2022

Osobu Tomáše Garrigua Masaryka všichni důvěrně známe jako politika a prezidenta osvoboditele. Tento výrazný úspěch, přicházející až prakticky na sklonku jeho života, však do značné míry zastínil celé jeho předešlé působení, mimo jiné i jeho filozofii. Je pravda, že Masaryk jako filozof nikdy výrazněji neprorazil a ani dnes ho neřadíme po bok významných filozofů posledních dvou století. Na druhou stranu, Masaryk nadále zůstává jediným filozofem, který měl příležitost nejen založit, ale i vést „svůj vlastní“ stát. A jeho filozofie přirozeně tvořila základ jeho politického smýšlení a působení. Masarykův příběh v tomto ohledu nemá historickou obdobu a je škoda, že se mu nedostává většího zájmu. Jaké tedy vlastně byly ty myšlenky, které pomáhaly nejprve vzniku Československa a později formovali jeho společnost?

Jednou z hlavních inspirací pro Masarykovu tvorbu byl Johann Gottfried Herder, německý filozof, který výrazně ovlivnil celé české národní obrození. A byl to právě Herder, jenž si stěžoval, že jeho myšlenky jen těžko opustí prostor jeho kanceláře a nikdy se nepřenesou z papíru do reality. Masaryk je v tomto ohledu zajisté objektem tiché závisti mnohých filozofů. Jeho kancelář byla od roku 1918 prezidentská, a z té se myšlenkám „uvězněným“ na papíře u niká přece jen o něco jednodušeji. Samotná moc ve státě by však zdaleka nestačila, myšlenka musí být schopná sama o sobě cestovat ze sféry filozofie mezi obyčejné lidi. To nás přivádí k jednomu ze základních rysů Masarykova myšlení: jak bylo na jednu stranu silně morální a filozofické, stejně bylo pragmatické a praktické. Jinými slovy, cílem bylo přetransformovat abstraktní ideje, většinou užitečné jen pro filozofa, do myšlenek operativních, podle kterých se bude umět řídit na denní bázi Čechoslovák-demokrat.

Toho se snažil Masaryk docílit spojováním konceptů, které jsou ze své podstaty protikladné. Nešlo ani tak o hledání konkrétní „zlaté střední cesty“, ale spíše o smíření dvou sil, které nejenže bez sebe nemohou existovat, zároveň si nevyhnutelně oponují –⁠ známé dvě strany téže mince. Nejlépe to ilustruje příklad jednotlivce, který je protikladem společnosti, ale současně společností formovaný, podobně jako je společnost tvořená z konkrétních jednotlivců. Největší Masarykova snaha se v tomto směru upírala na propojení univerzálnosti s konkrétností, hlavně ve vztahu lidstvo-národ a lidstvo-člověk. Podobně jako v předešlém příkladu, i zde celek (lidstvo) stojí v protikladu s částmi, které ho tvoří (národ, člověk), nicméně představa existence částí bez celku nebo naopak nedává smysl. Národ a jednotlivec jsou jen konkrétním příkladem univerzálního principu, zatímco univerzálnost je obsažená v jednotlivci, a tak pro Masaryka obě strany této mince splývají do jednoho celku. 

A právě v tomto bodě se mění jeho myšlenková struktura na dynamický koncept, protože toto chápání světa posouvá do centra dění každodenní život občana. Jinak řečeno, jeho myšlenka se stává performativní a mění se na „volání do boje“ pro jednoho každého člověka a národ. Tohoto efektu dosahuje Masaryk tím, že nenabízí univerzální odpověď, ale nabádá jednotlivce a národy, aby ji našli sami za sebe. Díky tomu je praktické chápání jeho filozofie důležitější než samotná teoretická struktura, protože si dobře uvědomoval, že dějiny budou pro každou generaci přinášet nové výzvy. Masaryk nám jen těžko může poradit, jak se vypořádat s Brexitem, pandemií či válkou na Ukrajině. Místo toho nás vyzývá, abychom pro mravní a demokratické principy hledali cestičku každý za sebe, jednotlivci i národy. Takto se z každého Čechoslováka stává centrum československé společnosti a z české otázky se stává otázka „po osudech člověčenstva“ a ne jen po smyslu českého národa. 

Hnacím motorem v tomto procesu měla být Humanita, koncept, který je kostrou Masarykovy filozofie. Jeho syn Jan jednou Humanitu trefně popsal jako schopnost „vidět v bližním člověka jako je on sám, nebo být mu nápomocen, když je v nouzi“, ovšem nejjednodušší a nejelegantnější definice zřejmě vzešla z pera Antonia van der Belda, který Humanitu popsal dvěma slovy: láska a rozum. Element lásky je pokračováním inspirace křesťanstvím, protože Masaryk (narozdíl od Kanta) nevěřil, že rozum samotný dokáže posloužit jako průvodce životem. Nevyhnutelná je i určitá forma náboženství: ne konkrétního, ale náboženství ve smyslu uvědomování si svého místa ve světě a rozlišování mezi dosažitelným a nedosažitelným i mezi dokonalým a nedokonalým. Rozum a vědecké bádání, i když jsou nevyhnutelné při hledání pravdy, tedy musí být doplněné o víru. A je to právě tento „skok víry“, díky kterému demokratický občan naplní přikázání „milovat budeš svého bližního jako sebe samého“.

V kladení důrazu na jednotlivce jako na základního hybatele dějin skrz Humanitu tedy vidíme demokratické jádro Masarykova myšlenkového komplexu. Přes Humanitu se zároveň vytváří prostor pro spojování názorově pluralitní společnosti do jednoho celku. Zde Masaryk rozlišuje mezi viditelnou a neviditelnou stranou, přičemž viditelná strana reprezentuje politické struktury a instituce, zatímco neviditelná reprezentuje komunitu lidí založenou na Humanitě. Právě neviditelná strana by měla přetrvat nezávisle na tom, jak polarizovaná situace bude ve straně viditelné. Díky tomu by se politické spory mezi pravicí a levicí, městem a venkovem nebo starými a mladými odehrály bez toho, aby narušily celistvost a dobré vztahy ve společnosti.

A podobně jako jednotlivci spojují v celek národ, tak národy sjednocují kontinenty. Masaryk vnímal národy jako přirozenou formu organizace lidstva a národnosti jako jedinou garanci mezinárodního pořádku v Evropě. Stát, na druhou stranu, byl pro něj koncept umělý, i když nevyhnutelný. Nejlepším a pro lidstvo nejpřirozenějším řešením podle Masaryka byly tedy národní státy. Právě národní státy měly sloužit jako základní jednotky, přes které se bude Humanita uplatňovat v celoevropském měřítku a povede k její federalizaci, a sice spojení národů do jednoho společného státního útvaru. Humanita potřebuje národ, aby nabyla konkrétní srozumitelnou formu, zatímco národy potřebují Humanitu, aby mohly morálně růst. Dá se říct, že čím víc se stáváme národními, tím víc se stáváme lidmi a naopak. Budování Československa tedy neznamenalo jen vytvoření státu, ale i počátek mravní obrody obyvatelstva.

Masaryk se tedy skutečně snažil o to, aby naplňoval hodnoty svého realismu a aby jeho myšlenky reflektovaly život, který se odehrával za okny jeho pracovny. Nejjasněji se však jeho pragmatický pohled projevuje v pohledu na jeho vlastní filozofii. Masaryk si velmi dobře uvědomoval, že cesta od teorie určené pro život k jejímu úspěšnému uplatnění ve společnosti je dlouhá a trnitá. Byl si vědom toho, že názorová rozmanitost lidí bude stále existovat, a tím pádem vytvářet napětí i v budoucnosti. Nevyhnutelnou podmínkou pro úspěch jeho filozofie byl tudíž předpoklad, že se občané napříč politickým spektrem naučí toleranci. Podobně jako Herder, ani Masaryk si nedělal iluze o tom, do jaké míry se podaří jeho myšlenky přetavit do reality. A jak už tomu historie chtěla, nakonec jeho samotný příběh, navzdory tomu, že měl Masaryk jako první prezident ideální startovní pozici, ukazuje, jak těžko se teorii přeskakuje do reality. To je však už téma na jiný den…

Vladimír Štrama

Výzkumník
vladimir.strama@ih21.org
Zobrazit profil

Další aktuality

Naše nejnovější texty nebo videa
IH21
Decentralisation in Urban India: Beyond the 73rd & 74th Amendments
Managing this large population requires extensive decentralization of local bodies of government.
Přečíst článek ...
IH21
Entrepreneurship in India: The Startup Culture
This paper traces the path leading to the new wave of entrepreneurship in India.
Přečíst článek ...
Demokracie a svoboda
Mýtus jménem Masaryk: Díl 2. - Masaryk a politika
V minulém článku jsme mluvili o snaze spojovat protikladné koncepty jako o jednom z nejtypičtějších rysů filozofie...
Přečíst článek ...