9.3.2020

Obrana politiky a kompromisu

Když se řekne politika, všichni tak nějak tušíme, o co se jedná, přesnou definici by však věděl málokdo. Politika je metodou veřejné diskuze, kolektivního rozhodování a spravování věcí veřejných, která začíná tam, kde ve společnosti končí názorová shoda. Nejedná se o špinavou hru, jak se nám mnozí škarohlídi snaží namluvit, ale o civilizační vymoženost, o umění, jak žít spolu v jedné politické komunitě.

Na politice je nejcennější, že otevírá prostor pro střet konfliktních zájmů, idejí a myšlenek; vyžaduje schopnost naslouchat druhým; ochotu ke kompromisům a připravenost přijmout porážku ve volbách. Demokratická politika je také způsobem neustálého zkoušení nových myšlenek s nenásilnou možností opustit ty, které nefungují. Na politiku se v dnešní době hodně nadává, přitom se ale zapomíná, že se jedná o velký civilizační výkon, bez kterého by se nám vůbec nežilo dobře.

Alternativy politiky jsou totiž vždy spojeny s násilím, s používáním moci bez limitů. Nepřítelem konstruktivní diskuze a politiky jsou ideologie, všechny druhy nacionalismů, bezobsažné, prázdné, ale o to silnější postoje, které jsou poháněny fundamentalismem a populismem. Alternativy politiky jsou něco, co jsme v minulosti již několikrát vyzkoušeli a co nikdy nedopadlo dobře. Komunistické i fašistické autoritářství udělalo zásadní chybu právě v tom, že vidělo politiku jako jednosměrnou cestu, na jejímž konci by již diskuse a kompromisu nebylo zapotřebí; diskuze a kompromis jsou přitom základem každé fungující společnosti.

Zároveň ale od každodenní politiky neočekávejme nemožné - nejde v ní o ideální svět, ale především o přijatelnost pro co největší množství lidí. Kompromis, stejně jako politika, je totiž pro demokratickou společnost zcela nezbytný. 

Tuto skutečnost skvěle vystihl Petr Pithart, když napsal: 

Kompromisy nejsou zpravidla nic úchvatného. Jsou ovšem cenou, kterou jsou lidé preferující “pouhou” politiku před zdánlivě důsažnějšími prostředky, ochotni platit za svou svobodu. Nikdo pak sice se svými zájmy nebude uspokojen úplně, ale politika může pokračovat, a to je vlastně dosažitelné maximum. Obrazně a dramaticky řečeno, že se i v nejostřejším sporu nakonec sčítají a odečítají hlasy a ne (uťaté) hlavy.” 


(Pozn. tento blog vychází z myšlenek z knihy Petra Pitharta Obrana politiky II.)